o lezení a cestování

Lužická Sedmička 2010

Kdy: 17. – 19.9. 2010

Kde: Brniště – dům Oáza, č.p. 13

Kam: 7 vrcholů, 95 km – do luk, lesů, strání a kopců

A o co jde?: Možná se divíš, na jaké stránky jsi to vstoupil, ale neprchej. Lužická sedmička je název pochodu přes sedm vrcholů, které leží v Lužických horách nebo je z nich alespoň výhled na tento překrásný kraj. Trasa to vskutku není krátká, měří 95 kilometrů. I reliéf těchto hor naznačuje, že převýšení celé trasy činí úctyhodných 2300 metrů...

Tak tenhle úvodník mě zaujal když jsem náhodou zabrousil na stránky Lužické Sedmičky 2010. Kdo sakra může být takový blázen a zkoušet takové věci?!? Já chci taky :)

Termín, místo i účel výletu byl jasný, zbývalo jen přemluvit dalšího šílence Míru a vyrazit.

Cesta začala celkem úspěšně - ujel mi autobus. I ten druhý. Dorazili jsme 15 minut po oficiálním startu a hned jsme vyběhli dohnat začátek pelotonu což se později ukázalo jako zatraceně blbý nápad - prvních 20 km ostrým tempem po silnici udělalo základ pro kvalitní puchýře. Navzdory tomu z Ralska, prvního kopce ze Sedmičky, vyrážíme za svitu čelovek jako první. Cestou dolů vyženeme z lesa partu airsoft nadšenců, kteří při představě že se jim po bojišti bude courat cca 80 lidí s čelovkama nasednou do BVPček a odjedou asi někam na pivo. Musim říct že ve tváři některých z nich jsem zaznamenal určité nadšení na tím, že už nemusí ve tmě mrznout v lese a vyhlížet nepřítele. V Novinách pod Ralskem ztratíme vedoucí pozici - za prvé jdeme přesně podle mapy (tudíž oklikou) a za druhé neodoláme motorestu u Zlaté lípy. Po občerstvení (jenom jedno pivo, fakt) pokračujeme víceméně bezproblémovou a nezáživnou cestou až do Jablonného. Cestou se ještě snažím posbírat nějaké geocache v okolí, ale s přibývajícími kilometry na to postupně rezignuji. Z Jablonného směrem na Hvozd začíná být cesta záživnější - rozumněj víc do kopce. Cestou přibíráme do party osamělého kolegu Pepu a pokračujeme ve třech. Zajímavé zakufrování u Petrovických domků měla na svědomí námi probuzená stračena. Odraz čelovek v jejích očích jsme považovali za značku a vyrazili na špatnou stranu. Chudák, ta si vyslechla! Těsně před Hvozdem, na Šestce, je nějaká skautská chata u které jsme dali zaslouženou sváču. Máme toho už akorát a začíná nám docházet že tenhle výlet nebude jen tak. Na Hvozd šlapu úplně bezmyšlenkovitě s jedinou touhou, mít to už konečně za sebou. Levá, pravá, seno, sláma a pořád nahoru! Myslím že někde tady se poprvé ozvala bolest v mých kyčlích a Mírovo kolenou - no prostě parta důchodců na nedělním výletě. Cestou dolů zase bloudíme - za boha se nemůžeme rozhodnout jestli po žlutý nebo modrý, a když teda po žlutý, tak která z těch dvou to teda je?! Nakonec se nějak dostaneme tam kde máme být a přes Krkavčí kameny podél hranice pokračujeme na třetí vrchol - Luž. Tam to teprve stojí za to - tma, zima, šílený vítr a není se kde schovat. Rychle razítko do logbooku a co nejrychleji dolů do Lesné kde je konec první etapy. Asi v půlce cesty poktáváme tzv. zpátečníky - team který vyrazil na stejnou trasu akorát opačným směrem. Docela nás potěší že jsme vedoucí družstvo pelotonu, tedy až na jednoho sólistu, ale to že je prý takový namakaný frajer že se ani nepočítá. Před Lesnou dorazíme kolem půl šesté ráno - bohužel až teď nám dojde, že auto s proviantem a suchýma ponožkama dorazí až za dvě hodiny. Po krátké poradě si lehnem na lavičky u odpočívadla a zkoušíme v v té pekelné zimě alespoň na chvilku zabrat. Moc to nejde a jsem docela rád když v 7 vyrážíme zase dál. Auto s věcmi se bohužel opozdilo - byla to chyba nevzít si všechno potřebné s sebou a spolehnout se na dovoz. Ztratili jsme takhle alespoň 3 hodiny a ani jsme si během nich v té zimě moc neodpočinuly, spíš nám to nahlodalo morálku jestli máme pokračovat dál nebo ne. Pepa to nakonec vzdává a tak pokračujeme s Mírou dál už zase jenom ve dvou.

Z Lesné na Jedlovou vede moc krásná cesta, sluníčko nás rozehřeje a nálada se hned zlepšuje. Ovšem jen do chvíle než začneme nabírat výškové metry. Motivační nápisy na cestě typu "tady je stoupání jen 22%" a "Makej ještě 300 metrů!" moc k lepším výkonům nepomáhají. Je o očistec a nemít s sebou turistické hůlky nahoru bych se asi nedoplazil. Na vrcholu skládáme zmožená těla do právě otevřené restaurace a snažíme se v roztřesených rukou udržet lžíci a nevybryndat pivo. V teple restaurace se ale po čase tok myšlenek  pomalu obrací žádoucím směrem od "že jsme se na to v Lesné nevy..." k "to přece dáme!" a tak pokračujeme dál na jih směr Klíč. Motivací nám budiž pocit že se vlastně už vracíme směrem k Brništi. Klíč je moc krásný kopec, na nedělní výlet s rodinkou ideální, ale když máte v nohou 70km... Malým povzbuzením byl nádherný výhled do kraje a hlavně směrem k Ortelu který už se nezdál být tak daleko jak ve skutečnosti byl. Nicméně na jeho vrchol jsme se nakonec jakž takž vyškrábali a s radostným pocitem že už to máme za pár vyrazili směrem k Brnišťskému vrchu. To jsme ještě netušili jak moc se v tu chvíli pleteme. Brnišťský vrch má 491 m.n.m., byl to nejnižší a hlavně poslední kopec na trase, ale... První ale - cesta k němu vede přes pole, přes krásně hluboce zorané a řádně podmáčené pole, brázdy hluboké snad půl metru - utrpění mohlo začít. Druhé ale - na vrchol nevede žádná cesta. Jde se prostě lesem, křovím, kličkuje se mezi vývraty, podlézají se popadané stromy, nic lepšího si naše zmučená těla nemohla přát. Prostě taková třešničkana dortu co mán na konec pěkně srazila hřebínek. Do cíle docházíme už jen silou vůle a, překvapivě, na druhém místě. Následuje rychlá sprcha a nástup na večeři. Nikdy v životě mi nic tak nechutnalo jako tato zasloužená odměna za zdolání (nebo spíš přežití) této 100km výzvy. Večer přebíráme medaile a vyrážíme do Loun odměnit se nějakým tím pivem a pochubit se všem pochybovačům kteří nás považovali za blázny.

Druhý den ráno, ještě celkem v dobré kondici nasedám do autobusu do Prahy. Žena mě má vyzvednout na Evropské u zastávky. Jsem ovšem poněkud rozčarován následujícím vývojem situace neboť čeká na protější straně silnice než zastavil autobus. Pokus přejít Evropskou s alespoň špetkou důstojnosti  boužel naprosto selhal. Spořádaně čekám na přechodu nazeleného panáčka a začínám se pomalu belhat jako chromý dědek na druhou stranu. Když v tom na semaforu padne opět červená. Co to? vždyť ještě nejsem ani v půlce! Potupně postávám na tramvajovém pásu a čekám na druhou zelenou, což je z druhé strany samozřejmě sledováno s ohnomným pobavením a posměchem. Druhý den, v neděli, z postele nevstanu, v pondělí v práci prosím kolegy aby mi přinesli oběd, v úterý se ještě snažím odkládát cestu na záchod co nejdéle to jde, a možná ve středu bych se už mohl prohlásit za jakž takž provozuschoného jedince.

Co říci na závěr? V první řadě díky organizátorům za skvělý zážitek. V druhé řadě, všem co něco takového nezažili a snad by i chtěli - jak vidíte jde to. Jak prohlásil jeden z účastníků: " Tohle není o nohách, je to jen o tom co máš v hlavě!" Tak zase někdy příště na viděnou v Lužických horách!

A nakonec - video z trasy, proložené sem tam vtipnými komentáři účastníku :)